ukončiti dok. (3. mn. -í) (co) ke končiti 1. zakončit, skončit 1 (op. začít): u. práci, úkol, studie dokončit; u. schůzi; u. boj, válku; rozhodčí ukončil utkání †2. uzavřít, dojednat 2 (smlouvu ap.): úmluva byla ukončena (Havl.); — ukončiti (se) dok. kniž. ke končiti (se); skončit (se) 1, zakončit (se): spor mezi nimi se dosud neukončil; čekal, jak se vše ukončí; představení ukončilo; — ned. ukončovati, u. se