uspokojiti dok. (3. mn. -í) 1. (koho, 4. p.) učinit spokojeným; učinit zadost někomu po stránce finanční: vysvětlení rodiče uspokojilo; – u. věřitele 2. (koho, co) vyhovět požadavkům někoho, něčeho: u. spotřebitele ve výběru zboží; u. zvýšenou poptávku; u. zvědavost, žádost; u. kulturní potřeby lidu; sport. publ. obrana Slávie plně uspokojila splnila očekávání 3. poněk. zast. (koho, 4. p.) učinit klidným; uklidnit 1, upokojit 1: můžeš být zcela uspokojen o mne (Her.); — uspokojiti se dok. 1. (čím) stát se spokojeným, vzít zavděk něčím; spokojit se 1: u. se daným slibem; uspokojí se jednoduchou stravou; u. se malou částkou ročních příjmů (Pfleg.) 2. poněk. zast. (~; čím) uklidnit se, upokojit se 1: během vypravování (se) uspokojil a zase ulehl (Pfleg.); u. se jednáním (Jir.); — ned. uspokojovati, u. se