usvědčiti dok. (3. mn. -í, rozk. -dč, -dčte, řidč. -dči, -dčete) 1. (koho, co z čeho, *o čem Krásn.) dokázat někomu něj. provinění, něčemu něj. chybu: u. zloděje z krádeže; u. někoho ze lži, z podvodu; být usvědčen ze zlých úmyslů; přen. zkušenost by usvědčila z nepravdy všecka tvrzení (Vrba) 2. zř. a zast. (koho, 4. p., o čem) přesvědčit, ujistit 1: snažil se je u., že jeho starosti jsou opodstatněné (Řez.); oba se klamali, když byli usvědčeni o vzájemné poctivosti (Třeb.)