válečník, -a m. (6. mn. -cích) (*válečnice, -e ž., Slád., K. Schulz) kdo válčí, kdo ovládá válečné umění: vítězný, zkušený v.; Attila se svými v-y (John) bojovníky; přen. expr. vtom v-ci (kluci) ustali — zařinčelo sklo (A. Mrš.); v. na kolbišti plesovém (Herrm.) (o osvědčeném tanečníkovi)