válec, -lce m. (z něm.) 1. podlouhlé těleso s dvěma rovnoběžnými kruhovými podstavami; tvar tohoto tělesa n. předmět tohoto tvaru: kovový v.; skleněný v. na odměřování tekutiny; v. rotačního stroje; v. mandlu; geom. těleso tvořené dvěma rovnoběžnými podstavami a pláštěm: kruhový, rovnostranný, rotační v.; tech. otáčivá součást stroje n. zařízení užívaná k lisování, drcení, mletí, válcování ap.; (pracovní) v. součást, v kt. se pohybuje píst: motor s dvěma válci; chem., tech. odměrný v.; kalibrovaný v.; text. zbožový v.; sport. válce zařízení sloužící k jízdě na kole na místě: trénink, závody na válcích; odb. v. psacího stroje otáčivá součást k vedení papíru; polygr. součást tiskového stroje: v. pro barevníky; hlubotiskový, přenášecí, tlakový v.; voj. drátěný v. zátaras ze stočeného ostnatého drátu; anat. osový v. vnitřní část nervového vlákna 2. zařízení, jehož hlavní součástí n. podstatou je těžký válec, popř. válce (ve význ. 1), vykonávající příslušnou práci při valivém pohybu: válcovat vozovku parním válcem; upravit kurt válcem; krajina, jako by ji přejel válcem rovná, rovinatá; – zř. v. na nudle (Pech.) válek; tech. silniční v.; parní, motorový v.; zeměd. polní v. stroj na válení půdy; ježkový v. ježek, -žku; → zdrob. váleček v. t.; — válcový v. t.