více, víc přísl. a čísl. neurč. I. přísl. 1. 2. st. k mnoho (op. méně 1): v. pracoval, méně mluvil; jeho pohled v. řekl než slova; viděli jsme v., než jsme předpokládali; čekal v. než týden; má o kolečko víc nemá zdravý rozum, je pomatený; na Hromnice o hodinu více (pořek.) dlouží se den; nic víc, nic míň přesně tak 2. 2. st. k velice, velmi; větší měrou: byl ještě v. potěšen; naznačil to v. než zřetelně; stařecká brada více vyvstala (Jir.); dělat něco v. z ochoty než z povinnosti spíše; jděte v. vlevo; ve spoj. víc a více, čím dál tím víc(e) stále víc: údolí se víc a více úžilo; čím dál tím víc se opožduje; více méně (ps. též víceméně) větší n. menší měrou, celkem 1: je to více méně náhoda; dělal to všechno více méně sám 3. (u záp. sloves) již nikdy ne, vůbec ne: nemysli v. na to; nemluvil už v.; nikdy v. se nevrátila 4. vyjadřuje pokračování děje, výčtu ap.; ještě k tomu, dále 2: cos v. viděl?; a co v.?; to je vše a v. už nic; že miluje ženy? A co je víc? (Ner.) *5. ve spoj. více toho nadto: jsi Ty jediný můj most spojující mne s Prahou a literárními kruhy, v. toho, jsi můj jediný přítel (Pražák) II. čísl. neurč. 1. větší počet, větší množství (op. méně 1): v. než dvacet osob; letos navštívilo v. pacientů lázně než vloni; v. lidí v. ví; v. hlav v. rozumu 2. několik: po v. let z domu nevyšel; po v. letech se vrátil domů; slyšeli na chodbě v. hlasů (Jir.) 3. při srovnávání s násobnými čísl. má platnost čísl. násobné neurč.: víc než pětkrát víckrát než...; vícekrát(e), víckrát(e), vícenásobný v. více-