vítr, větru m. (5. j. větře, 1. mn. větry, bás. větrové) 1. pohyb, proudění vzduchu horizontálním směrem: v. vane, fouká, proudí; zvedl se, strhl se v.; v. se obrátil, stočil se k východu; jízda s větrem, po větru, proti větru; listí nesené větrem; ostrý, ledový v.; být za větrem na chráněném, vhodně položeném místě, přen. v bezpečí, ústraní; jít, stavět se proti větru, přen. vzpírat se, odporovat něčemu; být jako v. rychlý, hbitý; nestálý; běžet s větrem o závod velmi rychle; v. fouká ze strnišť, přen. nastává podzim; přen. větry času (Břez.); v mezinárodní politice vane nový v. přichází nový duch; ♦ vzít, brát někomu v. z plachet zhatit, hatit mu plány; předejít, předcházet ho v něčem; hnát někomu vítr do plachet pomáhat mu (i bezděky); vědět, odkud vítr fouká, věje, vane co za tím vězí; být kam v., tam plášť (o člověku) přiklánět se hned k té, hned k oné straně, k tomu n. onomu názoru podle svého prospěchu; kdo seje v., sklízí bouři (přísloví) původce nepříjemností je sám postižen jejich následky; mluvit do větru zbytečně, marně, nerozumně, naplano; to jsou slova do větru; vyhodit peníze do větru pořídit za ně nehodnotnou, bezcennou věc; budovat do větru (Hál.) bez základu; meteor. slabý, mírný, čerstvý, silný v.; východní, západní v.; teplý, studený v.; horský, údolní v.; přízemní, výškový v. 2. ob. ovzduší 1, vzduch: vystřelit do větru; větrem ptáče lítá (Erb.); horn. větry ovzduší v dole: čerstvé, dusivé, špatné, třaskavé, výdušné větry; hut. vzduch dmýchaný do vysoké pece: horký, studený, sušený, vlhčený v. 3. (u zvířat) čichový vjem pachu přinášeného zprav. větrem: srnec bere v.; pes ztratil v.; ♦ ob. mít dobrý v. dobře něco tušit, mít dobré zprávy 4. v ob. expr. spoj. dostat, mít v. (z koho, čeho) dostat, mít strach: dostat v. z mámy; mít v. ze světového mínění (Pujm.) 5. mn. větry ob. střevní plyny (ve význ. 1), plynatost: mít větry; trpět na větry; → zdrob. k 1 větřík, -u (6. j. -u, 6. mn. -cích), k 1, 5 větříček, -čku (6. mn. -čcích, -čkách), expr. k 1 větérek, řidč. větýrek, -rku (*větérec, -rce, Heyd.) (6. mn. -rcích), *větřínek, -nku (Svob.) m.