výlučný (*výluční Vrchl., Klicp.) příd. 1. něčím se oddělující, odlišující od ostatních; výjimečný, exkluzívní: zaujmout v-é místo; v-á móda; představa umělce jako bytosti osamělé a společensky v-é 2. jen jedné osobě n. skupině vyhrazený (ve význ. I 1); výhradní: v. prodej tabáku; znamení v-ch práv; v-á odpovědnost; horlit proti v-ému vlastnění ženy (Maj.); → přísl. k 2 výlučně jen I 1, pouze, výhradně: městečko v. židovské; pěstovat v. hudbu; byli to v. muži; → podst. výlučnost, -i ž.: sklon k v-i a exotičnosti; domnění společenské v-i; – zásady v-i podniku; — v. též nevýlučný