výmluvný příd. 1. pohotový v řeči, umějící hbitě, souvisle a přesvědčivě mluvit; výřečný 1: v. řečník, obhájce; v-á žena povídavá; v-á ústa 2. mající zřetelný smysl; srozumitelný, jasný 4: podat v. důkaz neviny přesvědčivý; v-é gesto rukou; v-é pohledy; nastalo v-é mlčení; → přísl. výmluvně (*výmluvno R. Svob.): v. vypravovat; – v. se usmát, hledět; → podst. výmluvnost, -i ž.: dar v-i; ohnivá v.; neodolal jeho v-i; ♦ spustit stavidla v-i začít hodně mluvit; – mlčenlivá v. pohledu (Šmil.)