výslovný (†výslovní Havl. aj.) příd. 1. skutečně slovy vyjádřený (nikoliv jen naznačený n. domyslitelný): v. zákaz důtklivý; v-é přání; v. souhlas; v-á zmínka 2. řidč. zjevný, zřejmý, vyslovený: v-á stranickost (Muk.); v-á nechuť části našeho obecenstva (Ner); v-á urážka (Čap.-Ch.); v-á snaha (J. Čap.); – v-í nepřátelé (Hál.); → přísl. výslovně: v. prohlásit, poručit; kladu to v. sobě za povinnost; → podst. výslovnost v. t.