věšeti (3. mn. -ejí, rozk. -ej), řidč. věsiti (3. mn. -í, rozk. věs, trp. -šen) ned. 1. (co; co nač, řidč. zač, na koho) upevňovat tak, aby to viselo: v. záclony; v. šaty na věšák; v. prádlo na šňůru; věšel pilku na hřebík; v. ozdoby na vánoční stromek navěšovat; věšela mu přes ramena šerpu (Jir.); expr. věšela na sebe různé hadry (Baar) oblékala; ♦ ob. expr. v. někomu bulíka na nos nalhávat něco, obelhávat někoho; to víš, já vám to budu věšet na nos (Lang.) (veřejně) prozrazovat 2. (koho, 4. p.) usmrcovat oběšením: v. zločince; zde ještě věší na lucerny (Maj.) 3. klonit, sklánět, svěšovat: strom věší větve; ve smutku svá křídla věsí (Sova); v. hlavu, přen. být smutný, malomyslný; dřímal, věšel bradu (A. Mrš.); — věšeti se, řidč. věsiti se ned. 1. (nač) (o věci) těsně přiléhat, přimykat se k něčemu: závěje se na haluze věsí (Svob.); mlha věšela se na keře (Maj.); přen. na víčka počala (se jim) v. dřímota (J. Mar.); expr. nebezpečí se mu věsí, věší na paty lepí se (expr.) 2. (na koho, co) (o člověku n. jiné živé bytosti) chytat se, zachycovat se (koho, čeho): děti se věšely na saně; na šesteráka věšeli (se) psi (Vanč.); (dívka) se jí věsí na krk (Svob.) objímá ji 3. expr. (na koho, co) neodbytně, dotěrně za někým chodit: nevěsty se na něho věšejí nabízejí se mu; mládenci se na ni jen věsili; ♦ expr. věšela se, věsila se mu na paty ○ předp. (-věšeti) na-, na- se, o-, po- (zpo-), roz- (poroz-), s-, z-, za-; (-věsiti) na-, na- se, o-, o- se, od-, po- (poroz-), pře-, při-, roz-, s-, vy-, z-, za-; → nás. věšívati, věšívati se, věsívati, věsívati se