věštec (†věstec Pal., Čech aj.), -tce m. (věštkyně, †věstkyně Třeb. aj., -ě, 2. mn. -yň, -yní, bás. věštka, -y, Vrchl. aj., ž.) 1. kdo věští (ve význ. 1): věštkyně Pýthie v Delfách; povolá kníže slepého věštce, aby mu vyjevil pravdu (Vanč.); přen. kniž. věštkyně jara (Svět.) (o sněženkách) ohlašovatelky, zvěstovatelky 2. řidč. expr. básník 1: ten národ ještě nezhynul, dokud mu v. zpívá (Hál.)