věchet, -chtu m. (6. j. -u) 1. svazek, smotek suchých stébel (zprav. slámy) k čištění, zapalování ap.; vích 1: v. slámy, sena; smolný v.; čistit koně slaměným věchtem; drhnout věchtem a pískem (Rais); podpálil jsem v. slámy, řidč. přen. (Staš.) roznítil jsem spor; řidč. přen. nejsem věchtem střelený (Jir.) hloupý; ♦ řidč. expr. peláší, jako když mu v. u zadku podpálí (Zápot.) velmi rychle 2. řidč. zcela malé množství něčeho (zprav. slámy): v. slámy, kterým chtěl (otrok) zásobárnu vystlat (Vanč.) 3. řidč. expr. starý, sešlý člověk: lidský v. (Šal.); v. držící se sotva na nohou; → zdrob. věchýtek, -tku m. (6. mn. -tcích) (*věchýtka, -y ž., John): v. slámy, trávy; stařenka jako v.; – řidč. v. vlasů (Bern.) málo vlasů; – expr. směšný lidský v. (Mart.)