vědomý příd. 1. vykonaný, uskutečněný při plném vědomí, popř. s přímým úmyslem, mající původ v plném vědomí, uvědomělý 2, úmyslný (op. bezděčný): v. čin; v-á sabotáž, zrada záměrná; v-é klamání veřejnosti; vroucí, v-á láska k vlasti (Něm.); v-á kultura jazyková (Havr.); práv. v-á nedbalost při kt. pachatel věděl, že může být porušen zájem chráněný zákonem 2. konající něco s plným vědomím, popř. s úmyslem; řidč. mající vědomí příslušnosti, uvědomění; uvědomělý 1: v. účastník zločinu; v. sabotér; ve spoj. být si vědom (čeho) uvědomovat si něco: je si vědom viny, hrozícího nebezpečí; – řidč. třídně v. dělník (Zápot.) 3. poněk. zast. a kniž. mající vědomosti; vzdělaný, zkušený, vědoucí: byl člověk v. a spravedlivý (Něm.); svět zabydlený v-mi, dobrými a krásnými lidmi (Fuč.) *4. svědčící o vědomí (ve význ. 1): oči ztratily v. pohled (Nov.) 5. (je) vědomo (komu) je známo: dobře mi v., která panenka k práci se má (Čel.), pokud; mi v. (Čech); → přísl. k 1, 2, 4 vědomě: v. neúplný údaj; – v. jednat, lhát záměrně; v. nikoho nezarmoutil úmyslně, naschvál; – zř. oči hleděly zcela v. (Nov.); → podst. vědomost v. t.; — v. též nevědomý