větřiti ned. (3. mn. -í) 1. (o zvěři) čichem pátrat; čenichat 1, (co, koho) (o zvěři, expr. o lidech) čichem postřehovat, zjišťovat, vnímat; čichat 1: pes leží u nohou a větří; srna stála na louce a větřila; expr. ohlédl se, jako by větřil, je-li všude bezpečno; – štěkot psa větřícího cizince; koně, jako by větřili obrok, dali se do klusu (Jir.); dravec větří kořist; expr. v. příjemnou vůni z kuchyně čít 1 2. expr. (~;co; v čem, v kom co, koho) (o lidech) tušit, předvídat, čít 2: jako by instinktem větřil, že...; v. nebezpečí; v každé schůzce v. něco nekalého, nepřátelského; v. v každém nepřítele 3. též v. se nář. (o zvířatech) plašit se 1; expr. (o člověku) vyvádět, spouštět se: (kůň) se plašil. I Divoká větřila (Baar); pes se větřil (Herb.); – děvče se větřilo (Pitt.) 4. řidč. zast. expr. (po kom; za kým) toužit po někom, běhat (ve význ. 4) za někým: v. po mužském (Jah.); (dokládali,) ona že za ním "větří" (Hál.) 5. mysl. (co) napouštět nějakým pachem: užívat kobylin k větření želez; — *větřiti se ned. ve větru, ve vzduchu se pohybovat, třepetat: rozehnala (se), až se za ní sukně větřila (Preis.) ○ předp. na-, pro-, roz-, roz- se, vy-, z-, z- se, za-, za- se; → nás. větřívati (o) bez předp.