větrný (*věterný R. Svob.), řidč. větrní příd. 1. tvořený větrem; provázený větrem; vydaný větru: v. vír; v-á bouře, smršť; v-é nárazy; v-í proud (Bran.); v-á lázeň (Jir.), koupel (Vrba) osvěžující pobyt ve větru; – v-é počasí; chladné v-é ráno; v. podzim; – v-á stráň; v. kout; geol. v-á eroze, denudace působená větrem 2. takový, jímž pohybuje, otáčí ap. vítr: v-á korouhev, korouhvička ukazující směr větru; v. mlýn, v-é kolo poháněné větrem; odb. v-á růžice; let. v. rukáv, pytel; elektr. v-á elektrárna 3. poněk. zast. rychlý 1 (jako vítr): v. jezdec (Jir.); přeběhnout jakoby na v-ém koni (Nov.) velmi rychle 4. expr. nemající pevný základ: v-é myšlenky (Mart.), úvahy (Til.), ideály (Čech); v-á světoběžnost (Pech.) vrtkavá; vše, co konal, bylo lehkomyslné, v-é (Svob.) nestálé; ♦ budovat, stavět si v-é zámky, řidč. hrady dělat si plané naděje 5. horn. vztahující se k důlním větrům, k větrání: v-á jáma výdušná, výtažná; v-á chodba; v-á hráz; v-é dveře; v. most; — zpodst. větrno, -a s. řidč. větrné počasí: bouřlivé v. (Šlej.); → přísl. k 1, 4 větrně: v. břitký vzduch; – řidč. expr. duch v. výbušný (Vodák); k 1 větrno: venku je v.