vdechnouti, vdýchnouti, řidč. vdychnouti dok. (min. -chl, podst. -chnutí) 1. (~; co) vtáhnout (vzduch) plicemi; nadechnout 1, nadýchnout 1: dlouze, zhluboka v.; v. vzduch; v. kouř; biol. vdechnutí vdech, inspirace 2. kniž. (co komu, čemu, do koho, čeho, řidč. več Vanč.) dechem do někoho, něčeho vpravit; vůbec vnuknout, vštípit něj. vlastnost, inspiraci, city ap.: vdechnout (člověku) duši (Jahn); – v. bojovníkům sílu, jistotu; vdechnout dramatickým postavám reálný život (Lid. nov.); vdýchnout do někoho nápad (Klicp.) 3. řidč. expr. (co; komu co) z těsné blízkosti povědět, pošeptat: Kateřino, vdechl (M. Han.); v. někomu něco do ucha 4. jen vdechnouti kniž. (co nač, več) lehce, jemně naznačit, nakreslit, vykreslit; výtvarným činem uskutečnit: karmín na tvář vdechnutý (Podl.); přen. v. někomu políbení na čelo (Svět.) jemně jej políbit; – pohleď k stropu, malíř co tam vdechl (Vrchl.); kresba jakoby na plochu vdechnutá (Ner.); — vdechnouti se dok. (kam) lehce vejít: do komnaty vdechla se bytost (Čech)