velebný příd. poněk. kniž. 1. úctyhodný, důstojný 1, ctihodný (hl. o duchovních osobách): v. zjev panovníka; v. pán kněz; v-á matka (Kun.) představená kláštera; někdy žert. v. kmet 2. vzbuzující n. vyjadřující pocity úcty; vznešený: v. Vyšehrad; v. klid přírody (Olb.) majestátní; v. zvonů hlas (Jir.); náb. v-á svátost (Něm.) svátost oltářní: → přísl. velebně: v. kráčet; v. ztichlé nádvoří (Lit. nov.); *velebno: bylo jí tak v. (Pfleg.); → podst. velebnost v. t.