velitel, -e m. (velitelka, -y, †velitelkyně, -ě, 2. mn. -yň, -yní, Tyl, Klicp., ž.) 1. kdo velí organizované, zprav. ozbrojené skupině lidí: v. vojska; vrchní v. armády; v. požárníků; rozkaz v-e; voj. voják pověřený velením: v. čety, pluku; v. stráže, tanku; vrchní v. ozbrojených sil 2. kniž. vůbec kdo poroučí, rozkazuje, něco ovládá: v. svého lidu (Mrš.) vůdce; v. stroje; v. situace (Čap.-Ch.) rozhodující činitel; kostnatá v-ka (M. Krat.) smrt 3. řidč. představený 1, zaměstnavatel, pán 2: v úřadě byl ředitel krutým v-em (Jir.); (služebná) připravovala oběd pro svého v-e (Herrm.); žert. choť bojující se svým v-em (Svět.) manželem