vrčeti ned. (3. mn. -í) 1. (~; na koho, co) (o zvířeti) vydávat bručivý zvuk, znějící jako vr, zprav. jako projev podrážděnosti, nepřátelství, řidč. spokojenosti: pes zlostně vrčí (na cizího člověka); vrčení lišky; vrčel mi (kocour) spokojeně do ucha (Lada) předl; dítě syté vrčelo labužnicky (Maj.) vrnělo 2. expr. (o člověku) dávat najevo nelibost, podrážděnost, zlobu ap.; (na koho, co; *proti komu, čemu) projevovat nespokojenost s někým, něčím; bručet 2, hubovat (na koho, co): podrážděně v.; v. si do vousů (Rais); a nevrč! (Herb.); – na každého jen vrčel (Rais) 3. (o věci) vydávat n. vyvolávat zvl. při pohybu zvuk znějící jako vr: vrčení motoru, filmové kamery, letadla hučení, hrčení; starý gramofon vrčel; toč se a vrč, můj kolovrátku (Erb.) ○ předp. na- se, od-, roz- se, vy- se, za-; → nás. vrčívati ○ předp. po-