vrcholiti ned. (3. mn. -í) 1. též řidč. poněk. zast. v. se dosahovat vrcholu (ve význ. 2); vyvrcholovat, dovršovat se: napětí, spor, krize vrcholí; boj, útok vrcholí; přípravy vrcholily; slavnost vrcholící taneční zábavou; děj se vrcholí (Ner.); hvězd. kulminovat 2. též v. se řidč. tyčit se, zvedat se: velké hory se vrcholí temně přede mnou (Vrchl.); koruna její (lípy) vrcholila až v zenitu (Šlej.) měla vrchol 3. řidč. kniž. (co) přivádět na nejvyšší míru, stupeň; vyvrcholovat, zakončovat, dovršovat: všechnu svou radost vrcholí v tom, že... (Ner.) *4. (co) vršit 2, 1, hromadit: každý vrcholil pyramidy mrtvol (Ner.); – kniž. nadávku na nadávku vrcholil (Baar) 5. mysl. (o koroptvi n. sluce střelené do plic n. do hlavy) letět přímo vzhůru, dělat korouhvičku ○ předp. na-, vy-, za-; → nás. vrcholívati, vrcholívati se (o) bez předp.