vrchovatý příd. 1. naplněný až do vrchu, až do nejvyšší možné míry (až po okraj ap.), zcela, úplně plný: v. vůz uhlí; v. košík třešní; v-á lžíce mouky; v-á náruč chrastí; v. talíř (polévky); naměřila mírku v-ou stříbrňáků (Něm.) 2. řidč. velmi značný, veliký: v. úspěch (Vach.); v. čas (Klicp., Herrm.) svrchovaný; té (nouze) užil do v-a za mládí (Jir.) přespříliš; běžné ve spoj. v-ou měrou; mít v-ou míru něčeho: byli v-ou měrou pohoršeni velmi, nanejvýš; měl v-ou míru trpělivosti *3. kopcovitý 1: ó zdroje Apeninu v-é (Vrchl.); → přísl. k 1, 2 vrchovatě, řidč. vrchovato (Šim., Heyd. aj.): v. naložený vůz dovrchu; nalít sklenici v.; – v. spokojený nadmíru, velice; to v. postačí; osud se naplnil v.; → podst. k 2 *vrchovatost, -i ž. (Halas)