vrub (*vroub Mrš.), -u m. (6. j. -u) 1. rýha vznikla řezem n. seknutím do něčeho; zářez: vruby na holi, v kmeni stromu; (meč měl) samé vruby (Šmil.) zuby; hluboký v. do zemské kůry (Olb.) průrva; tech. zářez, kterým je opatřeno zkušební tělísko při vrubové zkoušce; zool. zprav. mn. vruby příčné úzké zářezy na vnitřní ploše horní části zobáku (např. u husí a kachen) 2. zast. dluh (pův. vyznačovaný zářezem na veřejích dveří, nad výčepem ap.): plať vruby (Wint.); běžné ve spoj. mít u někoho v. (čast. vroubek) být špatně zapsán, něčím vinen; řidč. smazat někomu, něčí v. odpustit provinění †3. tyč, hůl, na kt. se dělaly zářezy (k zaznamenání dluhů aj.); vrubovka 2, rabuše: dřevěný v., na němž byla už řada zoubků (Wint.) 4. zprav. ve spoj. na vrub na účet ap.: pít, utrácet na cizí v.; připsat někomu něco na v. k tíži; to jde na tvůj v.; mít něco na vrubu; jednat, podniknout něco na svůj (vlastní) v. (čast. na svou pěst) na vlastní odpovědnost; přičíst něco na v. zvědavosti, únavy ap.; úč. účtovat na v. dluhem †5. roub 1 (zahr.): na jabloň zase jen vrouby jabloně štípeny byly (Kos.) 6. zast. a nář. rub I 1: v. obrazu (Podl.); převracet vše na v. (Jahn); zast. ust. spoj. v. na v. (Tyl), zvrub na v. (Sez.), v. zevrub (Choch.) skrz naskrz, zevrubně, důkladně; → zdrob. vroubek v. t.