vtip, -u m. (6. j. -u) 1. přirozená schopnost (bystře, důmyslně) řešit rozmanité problémy, vystihovat rozmanité situace; důvtip, důmysl, bystrost; poněk. zast. vloha, nadání I 1, pohotovost 1, schopnost (vůbec): nemá kouska vtipu; vynaložit na něco, sebrat všechen svůj v.; sport. publ. hrát bez vtipu; – poněk. zast. mít v. pro obchod (Svět.); mít velký v. a velké zkušenosti (Krásn.) 2. hovor. podstata, jádro problému a popř. (bystré, důmyslné) řešení: v tom je právě ten v.; už jsem na ten v. přišel; v. je přijít na tu chybu 3. schopnost spojovat představy tak, aby bylo dosaženo humorného, žertovného účinku, schopnost žertovat: lidový v.; sršet vtipem; brousit o někoho, na někom svůj v.; veliký umělec satiry a vtipu (Z. Nej.) 4. slovy vyjádřené zvláštní spojení obsahu s humorným, žertovným účinkem, veselý hovor n. kousek vzbuzující smích n. zesměšňující někoho, něco; žert: vypravovat vtipy anekdoty; dobrý, nepodařený, laciný v.; řízný, sarkastický v.; jadrný, kousavý, zlomyslný v.; slovní v.; situační v.; být terčem vtipů; kolovaly o něm vtipy; dělat špatné vtipy; nechte si ty vtipy!; → expr. zdrob. k 4 vtípek, vtipek, -pku (6. mn. -pcích), vtipeček, -čku (6. mn. -čcích, -čkách) m.: ostré v-čky (Til.); laciňoučký v-ček (Arb.); rozpustilé vtipky (Něm.); kamarádský vtípek (Boj.)