vyděditi dok. (3. mn. -í) 1. (koho, 4. p.) zbavit dědictví, dědického práva, dědické posloupnosti: v. nehodnou dceru; v. děti z prvního manželství; z veškeré jej vlády vydědil (Vrchl.) vyloučil 2. řidč. expr. (koho, co) vůbec vyloučit z něj. společenství, zprav. prospěšného: osud, otec básníků všech, mě nevydědil (Krásn.); byla (chaloupka) z nich (obcí) jako vyděděna (Hál.) vyřazena; řidč. expr. (zrádci) se vydědili dobrovolně z národa (R. právo) 3. nář. (co) zdědit (Preis.), (koho, 4. p.) zaopatřit, vybavit věnem (Herb.)