vylíčiti dok. (3. mn. -í, rozk. -lič) 1. (co) popsat, zvl. se subjektivním zabarvením: v. barvitě všechny události; nedá se v., co zkusil vyjádřit, vystihnout; v. v románu vlastní mládí; Jiráskovo vylíčení české historie; poštěstilo se mu (malíři), že spanilé děvče dobře vylíčil (Něm.) zpodobnil 2. obl. mor. natřít vápnem, hlinkou, barvou, vybílit 2: čistě vylíčený pokoj (V. Mrš.) †3. (koho, co) upravit 1, vyzdobit: to se zas panenky i panímaminky vylíčily (Jir.), (podporovat věc) vylíčenými slovy (Havl.) vybranými, uhlazenými; — vyličit se dok. nář. (o snu) vyplnit se, splnit se: kde člověk poprvé spí, co se mu zdá, vylíčí se (Něm.)