vymluviti dok. (3. mn. -í) 1. (komu co) mluvením přimět někoho k upuštění od něj. názoru, úmyslu; rozmluvit 1: nedal si v. svůj nápad odradit se od něho; to mi nikdo nevymluví 2. poněk. zast. a kniž. (co) slovy vyjádřit; vypovědět; mluvením se něčeho (zprav. tíživého) zbavit, oprostit se od něčeho: nelze v., jak jsme se nad tímto zločinstvím horšili (Koll.); v. dialog; v. roli (Rudolf Deyl); – všechnu svou bolest vymluvil (Jah.) 3. poněk. zast. (co na kom, z koho, od koho; co) mluvením získat, vymámit: vymluvil na něm čestné slovo; jestli se domníváte, že z těch pánů něco vymluvíte (Sab.); co mne to stálo práce a běhání, než jsem od vás peníze vymluvil (Ner.); ten člověk vymluví si šatlavu (Wint.); ♦ ob. expr. v. (čast. vymámit) na jalové krávě tele (Ner.) 4. poněk. zast. (co z koho, čeho) mluvením někoho něčeho zbavit, o něco připravit: div z nich duší nevymluvily (Rais); společnost vymluvila z ní všecku ušlechtilost (Prav.); ♦ mohl si v. plíce vyčerpat se mluvením 5. řidč. poněk. zast. domluvit 1: čekal, až všichni vymluví (Staš.) 6. řidč. poněk. zast. (komu) domluvit 4, vyplísnit (koho, 4. p.): pořádně mu vymluvil za to, že si vypůjčoval (Hol.) †7. (koho, co) omluvit 3: doufá, že ho páni budou míti vymluvena (Prav.); jiné nedostatky nedají se ani v., ani odpustiti (Čel.); — vymluviti se dok. 1. (~; o čem) dosyta se namluvit, mluvením si ulevit (v. vy- II); (z čeho) mluvením se něčeho zbavit; vypovídat se: čekal, až se vymluví; potřeboval se v.; v. se dosyta o událostech (Hora); – v. se ze všeho, co se v nás nashromáždilo (Lit. nov.); v. se z nenávisti 2. (na co, koho; že...; řidč. čím) najít si výmluvu (ve význ. 1), užít výmluvy: v. se na nemoc, nemocí (Třeb.); vymluvila se doma na kamarádku; vymluvil se, že musí odejít; — ned. vymlouvati, v. se