vynutiti dok. (3. mn. -í, trp. -cen) 1. (co na kom, z koho; co, řidč. koho; †od koho Havl., Čel. aj.; †komu Tyl, Třeb., Zey. aj.) překonáním obtíží, odporu ap. (od někoho) získat; vymoci: v. na někom, z někoho slib; v. na někom podpis; v. z někoho přiznání vypáčit (expr.), dobýt; v. si poslušnost, úctu; chtěl si v. lásku; obecenstvo si vynutilo na zpěvačce přídavek; v. si slevu; v. si přístup do budovy mocí, nátlakem, naléháním si zjednat; řidč. v. si nového pomocníka 2. (co) mocí dostat ven; vyloudit: v. ze sebe slzy; zprav. v přen. spoj. v. ze sebe úsměv, několik slov ap. nuceně, s námahou se usmát, říci několik slov 3. kniž. (co) stát se příčinou (zprav. naléhavou, mocně působící) něčeho: okolnosti si vynutily změnu plánu; ta slova jí vynutila slzy; — ned. vynucovati