vypověděti (zast. a ob. vypovědít) dok. (1. j. -vím, 3. mn. -vědí, rozk. -věz, trp. -věděn, -vězen) 1. (co; řidč. ~) úplně, do konce povědět; říci 1; učinit výpověď (ve význ. 1): vypověděl všechno, co se přihodilo; vypověděla mu celý příběh vyložila; v. všechny novinky; v. matce své trápení sdělit; kdo vypoví jeho překvapení vysloví; nemohu ti ani v., jak jsem šťasten vyjádřit; to je strašná mazanice, k nevypovězení (Čap.-Ch.); vypověděla, nadnesla se kolébavě v bocích a odešla (vrba) dopověděla; – v. před soudem, (dř.) v. pod přísahou vydat svědectví 2. v. někomu válku, boj ap. (předem) ohlásit; vyhlásit 1: Francie vypověděla válku Německu; v. něčemu, někomu boj, přen. postavit se proti tomu, němu; přen. v. sousedům (domácí) válku začít je kritizovat, pronásledovat; v. nepřátelství (Vach.) 3. (co; co komu) odvolat, zrušit něj. právní n. jiný poměr; zast. (z čeho; ~) dát výpověď (ve význ. 2): v. smlouvu, úvěr; v. členství ve spolku; v. časopis; v. byt (R. Svob., Prav.); v. práci (Jir.); v. peníze (Jir.) zápůjčku peněz; ust. spoj. v. někomu poshušnost odepřít ji; v. službu (o věci) přestat plnit svou funkci; nohy mi (leknutím) vypověděly službu nemohl jsem se hnout z místa; motor vypověděl slnžbu zastavil se; peněž. v. vklad provést jeho výpověď; – zast. vypověděla ze služby (Tyl); už vypověděla a s místem se rozloučila (Mart.) 4. přestat sloužit, fungovat: brzdy vypověděly; nervy mu vypověděly; bál se, že mu vypoví hlas (Ben.) selže 5. (koho, 4. p.) rozkazem přinutit k opuštění urč. místa, zakázat někomu někde pobyt; vykázat 2, vyhostit I 1, vyhnat 2; dát někomu výpověď (ve význ. 2); propustit: v. nepohodlného cizince; v. někoho z města, z vlasti; – paní vypověděla služku (Šim.); přen. z parádních pokojů (na půdu) vypovězená nádhera (Svět.) vyhozená; — vypovědět se dok. 1. řidč. dosyta se napovídat, povídáním si ulevit (v. vy- II): rád bych se jednou vypověděl (Vrba) 2. nář. (z čeho) vzdát se, zříci se něčeho: v. se z rychtářství (Č. lid); — ned. vypovídati, v. se