vystačiti dok. i ned. (3. mn. -í) stačit 1, 2, 4 1. (komu, čemu; ~; nač) vyhovět, vyhovovat (množstvím, rozměry n. jinými vlastnostmi) jistým požadavkům; postačit, postačovat, dostačit, dostačovat: dokud mně peníze vystačí, budu platit; kde žitná mouka nevystačí, peče se z něho (ovsa) chlebík (Něm.); dech mu nevystačil; na tuto aparaturu její znalosti nevystačí 2. (nač; ~; *k čemu) projevit, mít dost síly, schopnosti něco zastat, zvládnout; postačit 2, postačovat, zmoci (co), zmáhat (co): vystačí se svým umem snad na hrubou práci (Bass); vystačí si sám; k tomu lidská síla nevystačí (Havl.) 3. (s čím, poněk. zast. čím) dokázat, umět hospodařit (ve význ. 4), mít něčeho dostatek: v. s penězi vycházet, vyjít; v. s místem; v. s krátkým spánkem; poněk. zast. v. hlasem (Svět.) vydržet