vysvědčení, -í s. 1. písemné potvrzení, zprav. úřední, něj. skutečnosti, něj. stavu: školní v.; mít dobré, špatné v.; lékařské v. atest; v poněk. zast. ust. spoj. dát někomu v., že... dosvědčit, potvrdit něco: tuhle mu dám v., že on se bavil počestně (Jah.); veř. spr. v. způsobilosti k uzavření sňatku; v. zachovalosti; škol. v. o maturitní, závěrečné zkoušce; (dř.) výroční v.; v. na odchodnou; frekventační v.; v. dospělosti 2. svědectví o něčem, znak, známka, znamení něčeho: smutné v. pro naše poměry; svým chováním si dává špatné v.; úspěšná práce byla jeho nejlepším v-m; — v. též vysvědčiti