vytknouti dok. (min. -kl, trp. -tčen, -tknut) 1. (co komu) káravě upozornit někoho na něj. vadu, chybu, prohřešek ap.: v. někomu přílišnou shovívavost, nepozornost; vytčení chyb a omylů; v. někomu, že nesplnil úkol; nebylo čeho mu v. (Vrba) 2. (co) stanovit 1, určit 1; zř. označit něj. znamením; zř. učinit zřejmým: v. (si) něco za hlavní úkol; ideál, který si vytkl vytyčil si; jít za vytčeným cílem; zachovat vytčený směr; – zř. v. na mapě rozhraní řeči české a německé (Šaf.); – zř. podivení vytknuté na celém prostoru obličeje (Havl.) 3. poněk. zast. (co) uvést, připomenout, zmínit se o něčem; zdůraznit: jednu věc je třeba zvláště v., totiž že...; v. (něčí) zásluhu (Ner.) to je nejlepší vlastnost, již u operního zpěváka můžeme v. (Z. Nej.); jaz. vytčený větný člen samostatný, postavený před větu 4. mat. v. (před závorku) upravit mnohočlen na součin vyjádřením společného činitele †5. (co z čeho) vytrhnout 2, vytáhnout 2, vysmeknout ap.; (co) vymknout 1: v. (dýku jemu) z ruky (Klicp.); (jeho smrtí) zdál se běh světa vytknut z koleje své (Pal.); – ruku z kloubu sobě v. (Čel.) †6. (co) vztyčit 2, vytyčit 2: v. prapor míru na bašty hradů (Choch.) 7. nář. (co) zmoci, dokázat I 3, stačit 2: už jsme mysleli, že to na to doktorství Václavovo nevytkneme (Jir.); nastane drahota, jak potom vytkne tkadlec živobytí (Jir.); — ned. vytýkati