vyznati dok. 1. (co komu; co; ~; *o čem) zprav. veřejně vyslovit, projevit, přiznat: v. dívce lásku; poněk. zast. v. svou vinu doznat; (správce) Syku s Kozinou nutil, aby nezapírali a vyznali (Jir.); v. o jeho zrádné loupeži (Krásn.) učinit výpověď; v. na jiné (Jir.) vypovědět, vyzradit; zast. v. své jmění (Tomek) udat jeho výši 2. kniž. a zast. (co) uznat (pravdivost něčeho), přiznat si 2; v. si (sobě) připustit si: v. neplatnost starých svobod (Jir.); – v duchu si vyznal, že by tak nedovedl (hráti) (Jir.); sám sobě v. musil (Zey.) 3. kniž. a zast. (koho, co) postavit se na stranu někoho, něčeho, prohlásit se pro někoho, něco: před tváří všech mne vyznej (Theer); (mistr,) jehož nauku vyznal (Matějček); — vyznati se ned. i dok. 1. (v čem) dobře něco umět, znát, dovést, mít dobrou znalost něčeho; (v kom) chápat 2, pochopit 2 (koho, 4. p.), rozumět 2, porozumět 2 (čemu, komu): v. se v řízení lodi, v botanice; v. se v situaci (Bran.); nikdo se v tom nevyzná; ust. spoj. ob. expr. čert aby se v tom vyznal (se v tom nevyzná, se v tom vyznej!); – v. se v lidech; sama v sobě se nevyznám; je těžko se v něm v. 2. (kde) být dobře obeznámen se situací, bezpečně se orientovat: vyznáš se v staroměstských uličkách?; potmě se v lese nevyznám; ♦ ob. expr. v. se v tlačenici umět si poradit, umět těžit z každé situace; ten se vyzná je mazaný 3. jen dok. (z čeho; komu z čeho; ~) učinit vyznání (ve význ. 3): v. se ze své lásky; poněk. zast. v. se matce ze své viny přiznat se k ní; upřímně se vyznala; — ned. vyznávati, v. se