vztek, -u m. (6. mn. -cích) 1. (2., 4. j. expr. též -a) prudký hněv, prudká, velká zlost, rozhořčení, prudké vzplanutí hněvu: mít, dostat v.; říci něco ve vzteku; bylo to k vzteku; tváře rudé vztekem zuřivostí; plakat vzteky; pít na v.; mohl puknout vzteky; dělal mu to na v.; vylil si na něm svůj v.; expr. měl jsem hrozného vzteka (Poláč.); přen. v. bouřících vichrů (Zey.) burácení 2. zprav. mn. řidč. projevy zuřivosti, zloby: proti jeho (vojska) vztekům sama lítice je holým kuřátkem (Vanč.); marné vaše, byrokrati, proti nám jsou vzteky! (Havl.)