zřítiti se dok. (3. mn. -í, podst. -cení) 1. k řítiti se 1, 3: lavina se zřítila do údolí; pokrývač se zřítil se střechy; z. se do propasti, přen. přijít do neštěstí; – stavba se zřítila zbořila se, sesula se, sesypala se; zřícený hrad; přen. zřícení říše římské zhroucení; všechny plány do budoucna se zřítily 2. řidč. rychle, prudce sběhnout dolů: když se zřítil se schodů, vzpomněl si, že...; zřítili se (koně) s kopce se ržáním (Pašek); — *zřítiti dok. kniž. (co, koho) 1. k řítiti: (nebe je) sirnaté, jako by spousty ohně na nás z. chtělo (Ner.) shodit, svrhnout; (protivníka na věži) chopí a dolů z. usiluje (Koll.) srazit 2. zbořit, zbourat: třásl (bych) jimi (sloupy) a je zřítil (Vrchl.); přen. ve dvou dnech si zřítil svou budoucnosť (Krásn.); — ned. zřicovati se