zakouřiti dok. (3. mn. -í, rozk. -kuř) 1. krátce, chvíli (se) kouřit (ve význ. 1): oheň, komín zakouřil zadýmal, začadil; přen. chaloupky zakouřily (Mrš.) z jejich komína vyšel kouř 2. též zakouřiti se vydat kouř, páru; zř. (o páře) vznést se jako kouř: polévka, brambory (se) zakouří na stole; země (po dešti) zakouřila parami; – zř. pára zakouřila nad pohárem (s karlovarskou vodou) (Jahn) 3. (čím; ~; komu; co) vyrobit na chvíli kouř pálením něčeho: z. kadidlem; ♦ řidč. expr. pelášil, jako by mu někdo zakouřil (Mrš.) zapálil, velmi rychle; odb. uměle, záměrně zahalit, ošetřit kouřem, zadýmovat: z. ovocné stromy (proti náhlému mrazu); zakouřením uklidnit včely (při otvírání úlu) *4. (koho, 4. p.) kouřem omámit: já tě zakouřím, abys lepší spal (Kam.) 5. krátce, chvíli kouřit (ve význ. 1): několikrát silně zakouřil; z. z dýmky; vzal doutník, zakouřil zabafal 6. (co) kouřením upravit, zprav. k lepšímu; nakouřit 2: z. dýmku, špičku 7. (co) (o kouři) zakalit, začernit 2, začadit 2, začoudit 2, očadit, očoudit: dým zakouřil stěny *8. expr. (co) kouřením zahnat: z. stýskání (Svět.); — zakouřiti se dok. neos. zakouří se (odkud) krátce, chvíli vyjde kouř: zakouřilo se z komína; z polévky se zakouřilo; z vlhkých luk se zakouří; ♦ řidč. ob. přišel klidně, jako by se ani nezakouřilo (Jir.) jako by nic; (zmizel,) jak kdyby se nad ním zakouřilo (Č. lid) beze stopy; — zakouřit si dok. (~; co) (s chutí) se věnovat něj. dobu kouření (v. za- II); pokouřit si; — ned. zakuřovati