zastrčiti dok. (3. mn. -í) 1. (co kam) vsunout 1, vložit 1, strčit 2, zasunout 1: z. nohavice do holínek; z. klíč do zámku; z. papír do knihy; z. knihu mezi ostatní; z. si ruce do kapes dát; z. zápisník do kapsy schovat; z. proutek do země zapíchnout; z. růži do klopy vetknout; z. (mezníky) (poněk. zast., Svět.) zarazit; z. židle u stolu přišoupnout, přistavit; z. vůz do stodoly strkáním zavézt 2. expr. (co) založit 2: nejspíš jsem to (dopis) zastrčil tady mezi ty papíry (K. Čap.) 3. expr. (koho, co kam) umístit bez něčí vůle, nenápadně, nepozorovaně usadit; strčit 3: pak jsem (svěřence) chytře kams zastrčil (Ner.); pomník je zastrčen mezi domy (Mach.); zast. (Balbín) bylť vypovězen a do kláštera ve Slezsku zastrčen (Havl.) dán do ústraní, odstaven 4. (co; řidč. ~) sunutím přemístit a tím něco uzavřít; uzavřít zasunutím něčeho: z. (ve dveřích) závoru zasunout; – z. dveře (závorou, na závoru); z. chlívek (dřívkem); jdi za hosty z. 5. z. si, z. (co) zacpat, ucpat 1: ve spoj. z. si uši (Něm.); z. díru, přen. zast. ob. expr. (Čel., Tyl, Rais) zaplatit jeden z naléhavých dluhů; — zastrčiti se dok. poněk. zast. uzavřít se na závoru, zástrčkou; zamknout se 1: z. se v ložnici (Podl.); zastrčila se, aby k ní nikdo nemohl (Svět.) ○ předp. po-; — ned. zastrkovati, zastrkávati