zblouditi dok. (3. mn. -í, rozk. -bloudi, -bluď, podst. -dění) 1. řidč. poněk. kniž. k blouditi 1, 3, 4: z. v mlze, v lese zabloudit; – zbloudilo jeho srdce (Pfleg.) pobloudilo; – bludaři, kteří jste zbloudili (Podl.) zhřešili 2. řidč. kniž. (kam) náhodou, mimoděk se dostat, zajít; zabloudit 2: chodím na procházku a tu někdy zbloudím k sadu odlehlému (Čech); noha, jež zbloudí v toto zákoutí (Kar.) *3. (co) probloudit: (básník) zbloudil labyrint světa (Píša); — ned. zbluzovati