zenit [-nyt], -u m. (6. j. -u) (z arab.) 1. kniž. a hvězd. bod, v kt. tížnice protíná oblohu nad hlavou pozorovatele; nadhlavník (op. nadir): slunce dostoupilo (k) z-u, překročilo z.; měsíc stál v z-u 2. kniž. vrcholný bod něj. vývoje, děje ap.; vrchol 2: stál v z-u své slávy a moci (Mach.); než k života z-u dospějeme (Vrchl.); jaro bylo v z-u (Kun.); Překročen z. básnická sbírka Jaroslava Vrchlického; — zenitový příd.: kniž. z-á dráha (básníka) (Šal.); zř. (z rus.) z-é baterie (Kub.) protiletadlová děla; zeměměř. z-á vzdálenost úhel, kt. svírá záměrná přímka se směrem k zenitu; hvězd. z-á vzdálenost hvězdy, z-á hvězda procházející v místě pozorování v blízkosti zenitu