zjev, -u m. (6. j. -u) 1. to, co se jeví; co lze pozorovat, zejm. věci, dění a stavy ve společenském životě; jev 1, úkaz II 1: společenský z.; přechodný z.; to je častý, neobyčejný z.; na schůzích dochází k smutným zjevům (Olb.); starý mládenec je dnes vzácný z.; obličej jeho — strašný z. (Mácha); geol. řidč. sopečné, krasové zjevy 2. osoba s typickými (zprav. vynikajícími) vlastnostmi duševními i fyzickými; postava 2, osobnost 1: Smetana je jeden z největších zjevů naší hudby; autor dějin byl zjevem výjimečným; ten člověk byl zvláštní z.; mátožné zjevy dětských pohádek zjevení, strašidla 3. vzezření 1, vzhled 1: z. (starce byl) až chmurný (Jir.); (byl) zjevu mužného (John); ta žena měla divadelní z. 4. řidč. zjevení (ve význ. 1), zjevování, objevení, objevování: další z. komety; už sám z. krejčího ve vsi byl (předzvěstí jara) (A. Mrš.)