zlořečenec, -nce m. řidč. poněk. zast. zlořečený, prokletý člověk; proklatec: ti z-i nesvědomití (Jir.); †zlořečenství, -í s. prokletí, kletba, zlořečení: nedbám na z. lidská (Čel.); zlořečený příd. 1. takový, kt. zasluhuje prokletí; proklatý 1: z. člověk; kacířské knihy z-é (Jir.) 2. expr. zpropadený, zatrápený: z-é počasí mizerné; z-á nemoc; z-á smůla; → přísl. k 2 zlořečeně: expr. z. dobrá rada (Tyl); — v. též zlořečiti; zlořečiti ned. (3. mn. -í) (~; komu, čemu, na koho, co) spílat I, klnout; proklínat (koho, 4. p.) (op. dobrořečit): dobrořečte a nezlořečte!; z. osudu; zlořečil na celý svět nadával, láteřil; – nedbej na jeho zlořečení proklínání, kletby ○ předp. za-; → nás. zlořečívati; *zlořečivý příd. k zlořečiti: z. pláč (Neff); → přísl. *zlořečivě (Tyl)