zníti ned. (3. mn. -í, -ějí, rozk. zni, min. zněl, podst. znění, přech. přít. zne, zněje) 1. vydávat zprav. trvalý (jasný) zvuk; zvučet 1, zaznívat: zvony zní; znění strun; znějící hlásky dětí na hřišti; tóny houslí zněly přitlumeně; zní (čast. zvoní) mu v uších (neos.); přen. nerušeně zní ticho klidným tónem (Drda) 2. kniž. (z čeho; v čem) být zřejmý zprav. ze zvuku něčeho: z hlasu (v hlase) zněla úzkost; v smíchu zní radost z úspěchu; přen. (dávat) z. barvám v polohách světlých (Matějček) 3. (čím) (o prostoru) být naplněn, prostoupen něj. zvukem: hřiště znělo křikem dětí; sál zní potleskem; přen. dílny zněly prací (Ant. Šrám.) 4. vynořovat se v mysli, paměti: v mysli znějí varovná slova; neos. dnes mi od rána v uších znělo: jdi na jetelinu (Něm.) 5. kniž. a poněk. zast. šířit se ústním podáním: zněl jeden hlas o ní (dívce) (Šmil.); znělo, že je prudký (Jir.) vypravovalo se 6. kniž. mít něj. slovní podobu, něj. smysl: jak zní název knihy a jméno autora; dopis zněl vyhýbavě; tak zní zákon; smlouva zněla v ta slova (Pal.) 7. kniž. (na koho, co; komu; ~) mít znění urč. obsahu, smyslu: adresa zní na příjemce; psaní znějící někomu neznámému (Zey.); žaloba zněla na zločin zabití; recepis zněl na 160 zl. (Herb.) 8. kniž. (jak) mít něj. charakter, dosah, působit něj. dojmem: hlas zněl ustaraně, radostně; dopis znící prosebně; úsudek zněl příznivě; vyznání znělo opravdově; některé fráze znějí otřepaně; člověk, to zní hrdě ○ předp. do-, o-, od(e)-, pro-, pře-, roze-, roze- se, vy-, za-; → nás. znívati