zvědavý příd. 1. takový, kt. se rád dozvídá to, co se ho přímo netýká; svědčící o zvědavosti: nadmíru z-é sousedky všetečné; ty z-á Evo!; je z-á jako opice; to není pro z-é uši!; chci se ukrýt před z-ma očima; přen. expr. z boty palec dral se z. (Čech); – poněk. zast. z-á otázka zvídavá; z-é pohledy pátravé, zkoumavé, slídivé; přen. z. nosík 2. být zvědav(ý) (nač; s vedl. větou předmětnou) zajímat se o výsledek něčeho: jsem zvědav na ten nový film; jsem zvědava, co tomu řeknete; nejsem na to ani dost málo zvědav nechci to slyšet, vidět; to jsem zvědav, co se z toho vyklube dychtiv, žádostiv 3. poněk. zast. takový, kt. touží získat nové poznatky, nová poučení; zvídavý 1: z. odborník (Kar.); z-á mysl (Vrchl.); přísl. k 1, 3 zvědavě: z. se tázat; z. okukovat svatebčany; z. civět (Maj.); – řidč. poněk. zast. otáčet hlavu z., pozorně (Herrm.); podst. zvědavost v. t.