zvon, -u m. (6. j. -u) 1. kovový (zprav. bronzový) nástroj ve tvaru obráceného kalicha, rozezvučovaný při rozhoupávání údery kovového srdce: udeřit na z., do zvonu; hlas zvonu; zvony vyzvánějí; zvony zvoní na poplach; lešetínské zvony slyšet valné hony (Čech); v ust. přirovnáních: mít hlas jako z. zvučný; mít srdce jako z. zdravé 2. řidč. gong 1: lodní z. 3. co připomíná nějak (zprav. tvarem) zvon: sklenný z. na sýry poklop; kabát střižený do zvonu do podoby zvonu; kniž. skromné zvony svlačce (Šmil.); tech. potápěcí z.; hut. součást závěru sázecího zařízení vysoké pece; zbož. gumový z. pomůcka k uvolňování ucpaného potrubí tlakem vzduchu; hud. mn. zvony nástroj tvořený kovovými tyčemi n. pláty rozeznívanými údery paličky n. kladívka; → zdrob. zvonec v. t., zvonek v. t., zvoneček v. t.