zvoniti ned. (3. mn. -í) 1. (o zvonu, zvonku) vydávat zvuky, znít 1: zvony zvoní; zvoní rolničky; zvoní telefon, tramvaj cinká 2. (nač; čím; †več Wint.; ~) rozeznívat zvon, zvonek: z. na zvonek; z. všemi zvony vyzvánět; z. umíráčkem; je poledne, jdu z.; komu zvoní? kdo zemřel 3. (co; nač; †k čemu; ~) zvuky zvonu, zvonku dávat znamení, upozorňovat na něco, ohlašovat něco, (na koho) zvonem, zvonkem přivolávat: z. poledne, klekání; z. na mši; z. na poplach; z. k nešporům (Vanč.); neos. zvoní, je konec vyučování; pojď, už zvoní; ♦ z. někomu hodinku, hranu; nář. z. psu hrany (Boj.) klátit nohama; – z. na někoho marně u dveří; hovor. zvonil ti, na tebe telefonoval ti 4. (~; oč; do čeho; *več Krásn.; čím) vydávat zvuky podobné zvuku zvonu, zvučně znít; působit, aby něco zvučně znělo: podkovy zvonily (o dlažbu); sklenice při přípitcích zvonily; lžíce nárazem o dno zvonily, sud už zvoní prázdní se; smích jasný zvoní (Čech); přen. jediná jasná myšlenka zvonila mu v hlavě (Baar) přicházela neustále na mysl; – zvonil vesele do želez (perlík) (Čech); z. kordiskem o desku (Vanč.) 5. hovor. expr. (co; ~) žvanit 1, tlachat: něco jsem slyšel z., ale bližšího nic nevím *6. (čím) (ohlasem něčeho) znít, zaznívat: písní mou zvoní celý les (Vrchl.) ○ předp. do-, do- se, na-, na- se, od-, po-, pro-, roz(e)-, roz(e)- se, se-, u-, u- se, vy-, za-; → nás. zvonívati (o) bez předp.