zvuk, -u m. (6. mn. -cích) 1. vjem vnímaný sluchem: z. píšťalky; z. hodin; kovový z. hozených mincí; zvířecí zvuky; dunivý z. kroků; jásavé zvuky písně; skřípavý z. dveří; piano má krásný z.; ust. spoj. mít z. mít (dobrou) pověst (ve význ. 3): jeho jméno mělo z. a vážnost; výrobky mají ve světě dobrý z. jsou známé; pochybný z. maloměstského prostředí; fyz. mechanické kmitání a vlnění pružného prostředí, zprav. v kmitočtovém rozsahu vnímaném lidským uchem: rychlost šíření zvuku; odraz zvuku; intenzita zvuku; hladina zvuku; sděl. tech. stereofonický, plastický z.; film. souborný název pro hudbu, řeč, hluk ap.; mistr zvuku kdo ručí za zvuk, za kvalitu záznamu ap. 2. poněk. kniž. urč. ráz, charakter, odstín ap. něčeho; přízvuk 2: slovo "moře" má pro lidi kouzelný z.; slavnostní z. tohoto slova (prorok) (Vrchl.) 3. řidč. kniž. jazyk 2, řeč 3: z. mateřský (Zey.); zvuky německé mne přivítaly (Jir.) *4. hláska I: vyslovování zvuků ď, ň, ť (Ner.); zdrob. *zvuček, -čku m.: tajeplné zvučky (E. Jel.)